Hlavní nabídka:
Trochu info o tom, proč web Povídky nejen z dětského domova vznikl
Pokud chceš vysoký kontrast barev a větší písmo v článku a u povídky, klikni sem.
Dobrý den,
Web Povídky nejen z dětského domova vznikl jako doprovodný projekt s informacemi o knížce Dětský domov-záchrana i prokletí, kterou jsem napsal minulý rok, tedy 2009.
K psaní jsem se dostal hodně náhodou. Vlastně díky zdravotním potížím, které mě provázejí od doby, kdy mě postihla mozková mrtvice v roce 2005.
Mám dvě malé děti, a díky možnému ohrožení pokračování v jejich výchově, jsem byl nucen trochu přehodnotit některé prvky mého dosavadního života, které určovaly to, jakým směrem se můj život ubíral.
Ale hlavně, často jsem se v období nemoci, i po ní, ohlížel dozadu, vzpomínal na dětství, které jsem prožil v dětských domovech a díky čemuž jsem si odnesl i dost porouchanou osobnost do dospěláckého života.
Proto vznikla kniha Dětský domov-záchrana i prokletí, která má i trochu odpovídat na otázky, proč jsem takový jaký jsem a proč jsem neudělal spoustu věcí, které jsem ve světle následného směru, jakým se můj život ubíral, měl udělat.
Dětské domovy, ve kterých jsem žil 15 roků:
BUDKOV - dětský domov v Budkově je umístěn v renesančním zámku, který obklopuje anglický park o rozloze 12 ha.
Původní vodní tvrz z roku 1353 byla v roce 1555 přestavěna na zámek s arkádovým nádvořím.
Na budkovském panství se vystřídalo několik panských rodů (páni z Budkova, Hrubčičtí z Čechtína, Berchtoldové, Krakovští z Kolovrat a Lichtenštejnové). Posledními vlastníky byli Salmové, kterým bylo panství zkonfiskováno. Budkovská větev Salmů vymřela roku 1974 Kristiánem Salmem.
V roce 1947 připadl zámek MNV v Budkově. Následujícího roku 1948 převedla obec zámek do majetku ČSČK v Brně. Od roku 1953 byly v zámku ubytovány korejské děti. Ještě téhož roku je vystřídaly děti řecké. Roku 1955 zde bylo ubytováno 90 řeckých dětí a v parku byl pro ně postaven pavilon s třídami, kde se učily v řečtině. Později zde bylo ubytováno až 130 řeckých dětí.
Roku 1957 přebírá zámek od ČSČK KNV v Jihlavě a ze zámku zřizuje dětský domov. V roce 1958 se zámek převádí na ONV v Moravských Budějovicích a vzniká tak Okresní dětský domov a počet tříd s řeckou výukou se rozšiřuje na 3.
Roku 1960 řecké děti opouští Budkov a na jejich místo přichází české děti z problematických rodin.
VIZOVICE - zachované dokumentace o historii dětského domova ve Vizovicích je málo. Víme, že rodinný domek na Chrastěšovské ulici původně patřil manželům Hábovým, kteří v roce 1930 odešli do Ameriky. Domek prodali městu a to zde zřídilo Okresní sociální péči o děti. V roce 1948 byla provedena rozsáhlá přístavba. Po dokončení zde působil Okresní dětský domov pro 40 dětí.
Kapacita se postupně snižovala a od roku 1976 má dětský domov charakter rodinného typu. Budova byla rekonstruována . Byly zde kromě skromných společných prostor vybudovány dvě rodinné skupiny . V každé žilo 10 dětí ve věku od 3, vyjímečně od 2 let do doby ukončení přípravy na povolání.Sourozenci byli zásadně umisťováni do jedné rodinné skupiny. V každé rodince pracovali dva vychovatelé - teta a strýc.
Děti docházeli do škol a zájmových organizací ve městě .Po ukončení základní školní docházky byly na základě svých schopností a zájmu zařazovány do různých škol a učilišť.
Téměř všechny děti přijaté do našeho dětského domova měly prognózu dlouhodobého pobytu.
/převzato z wikipedie/
No, nebudu zbytečně mudrovat, přidal jsem i několik povídek, které jsem sesmolil, takže přeji všem dobrou zábavu.
Minulý rok, cca v srpnu, jsem se rozhodl psát.
Bez předchozích zkušeností s literárním projevem ke svému okolí, ale dlouhou řadu let jsem v sobě nosil myšlenku, popsat zážitky z dětských domovů, kam jsem byl jako velmi malé dítě umístěn, tedy náměty, které vydaly na celou řadu povídek.
Tyto jsem utřídil a vznikla kniha DĚTSKÝ DOMOV-ZÁCHRANA I PROKLETÍ.
Úryvek z knihy DĚTSKÝ DOMOV-ZÁCHRANA I PROKLETÍ: (přebal knihy je v galerii fotek-mrkněte)
Malého chlapce úřady odebírají rodičům.
Hoch je postupně umístěn do několika dětských domovů. Čelí nedostatku vnějšího citu, rodičovské lásky, bezpečí, naopak je plně vystaven nebezpečí narušení osobnosti, která vystupuje v podobě vytěsnění obrazu rodičů, rodinného zázemí, bezpečí a jistoty budoucnosti. Vyrovnává se s tím po svém – hledáním náhradních zpětných vazeb a budováním zcela imaginárních a nesprávných představ o životě „tam venku“.
Už je den, asi bys měl vstávat. A máš hlad!
No jó…
Líně jsem se převalil na posteli.
Na dřevěné podlaze si s měkkým cupitáním hrálo kotě s mrtvou myší.
Zvedali malé chuchvalce prachu.
Ty se kolem nich vlnily a v paprscích dubnového slunce tvořily malé hvězdičky.
Chvíli mě to bavilo, ale když z myšky zbyly jen cáry, udělal jsem: „kšc…“ a kotě rychle zmizelo.
Napadlo mě: budu dnes zase sám?
Vašek si se mnou hrát nechce a páchne, vzpomněl jsem si na kozla.
Jen by pořád něco žral.
Kohout mě pořád honí a husy, pohladil jsem si modřinu na stehně, ty štípou.
Mohl bych zase ke koním. Trochu z nich mám strach, ale baví mě pozorovat, jak chroupou seno.
Pěkně švihají ocasem.
Rozhodl jsem se, půjdu ke koníčkům.
...
Kde je zase táta? Už je několik dní pryč.
Takhle to dál už nepůjde, říkala maminka.
V kuchyni jsem žádný rohlík nenašel. Ani ten, co jsem včera nedojedl.
Přisunul jsem si ke kredenci židli. Snad tam zbylo trochu mletého cukru.
Kde je ta maminka? Určitě ještě spí.
Na dvorku jsem se obloukem vyhnul kohoutovi, rychle ucukl houserovi a vpadl do stáje.
Koně se po mně líně ohlédli a švihali ocasem.
Fuchsa byla hodně divoká kobyla. Každý se jí bál. Kromě táty.
Někdo mi vyprávěl, že když jsem byl hodně malinkej, nemohli mě jednoho dne najít.
Prohledali celý dům, dvorek i zahradu, a já nikde.
Někdo si vzpomněl na stáj.
Ležel jsem pod Fuchsou, pod divokou a kousavou Fuchsou. Skláněla se nade mnou, já se prý na plné kolo smál a ručičkama ji chytal za pysky, které ke mně laškovně natahovala.
Druhý kůň se jmenoval Janek. Byl to takový… no prostě Janek. Nekousal jako Fuchsa, ale tahal mě za košili nebo za tričko. A pořád na mě cenil zuby. A plival.
Najednou jsem uslyšel na dvorku hlas maminky: „Kde je ten zatracenej kluk?“
„Svaťo!“ zakřičela.
Pomalu jsem vyšel ze stáje.
„Prosim tě, kde se couráš? Hledám tě po celym baráku.“
„Šel jsem se podívat na koníčky.“
Ozvalo se zatroubení auta.
Maminka mě chytila za ruku a odvedla dovnitř domku.
V kuchyni si sedla na židli, postavila si mě před sebe a vážně řekla: „Pojedeš na výlet.“
Údivem jsem vykulil oči.
„Pojedeš někam, kde se budeš mít líp než tady. Budou tam děti, budeš si s nimi hrát a tak.“
„Budeš tam mít teplý jídlo…“ tady hlas mamince přeskočil. Pozorně jsem se na ni podíval.
Měla v očích slzy.
„A proč pláčete, maminko?“ zeptal jsem se.
Zajímavé odkazy
Náhledy povídek